Jak jsme pekli krétský chléb

Od malička si pamatuji, že největší cennost kuchyně, byl vždy chléb. Babička mu dávala patřičný význam, a pokud někdy náhodou zbyl nějaký kousek, bylo více než nepatřičné ho vyhodit.

Chleba se u nás kdysi pekl často, ale potřeboval opravdu dost času na to, aby se nic neuspěchalo. Stávalo se, že babička udělala vše, jak bylo jejím zvykem, ale i přesto se chléb neupekl do dokonalosti. Vzhledem k tomu, že vždy byla hodně pověrčivá a zaroveň věřící, věřila na štěstí a neštěstí, posvěcení a jiné věci, které byly s chlebem spojené.

Chléb zadělávala vždy, když měla přijet návštěva, která podle tradice měla přivézt i štěstí jak do domu, tak i pro daný chléb. Kváskový základ připravovala den předem, přičemž kvásek měla vždy schovaný v lednici z předešlého chleba a pokud se náhodou kvásek už vypotřeboval, stále je tradicí, že vám kvásek předají v řeckých kostelích.

Když jsem dorazil na Krétu, babička hned avizovala, že jeden den budeme péct chléb. Chléb, který se peče na Krétě, není ten samý, jako se peče ve zbytku Řecka. Na Krétě se jí zejména tmavý celozrnný chléb a s tím i spojené krétské suchary dakos, kterých má každá domácnost po ruce opravdu moc. (Pamatuji si, jak se mi spolužáci smáli, když jsme doma k jídlu vytáhly dakos se slovy, že nemáme na chleba a tak jíme starý suchý chleba.)

Dva dny před samotným pečením, koupil děda s babičkou od mlynáře mouku, která je namíchaná tak, aby vyhovovala pro pečení chleba.

Babička zadělala kvásek již ráno, který rozmíchala s velmi jemně ohřátou vodou. Večer prosila veškerou potřebnou mouku přes síto.

Použila dohromady 10 litrů mouky, ze které později udělala něco přes 30 chlebů. Ještě tentýž večer polovičku mouky jemně smíchala s kváskem a vše opět nechala odpočinout. Ráno jsme vstávali kolem 6 hodiny a první věc, která se udělala, byla ta, že jsme celou mouku zpracovali. Přidali jsme další vlažnou vodu, trochu olivového oleje a špetku soli. Když bylo těsto zpracované, babička na něho udělala křížek, který v podstatě dělala od kvásku až do samého konce.

Po zpracování mě poprosila, ať přinesu desky, na které budeme chleba klást a začala pomalinku vytvářet jeden chléb za druhým. Pokud byl chléb dostatečně vyválený, nakrájela ho do tři čtvrtin nožem, aby z něho po pečení mohla nalámat kousky na dakos (suchar).

Válela jeden chléb za druhým, než jsme naplnili dvě velké desky. V tu chvíli chleby přikryla a šli jsme rozehřát xylofourno (krétskou pec). Ta se nejprve celá vymetla a vyčistila, aby v ní nezbyl žádný prach.

Rozdělal se oheň a pomalu se přidávalo další dříví z olivového stromu.

Když jsem se zeptal, jak ví, že je pec dostatečně rozehřátá, odpověděla mi, že cihly musí být bíle. V tomto okamžiku se celá pec opět vymetla a vyčistila a začal se klást jeden chléb za druhým. Pak babička pec uzavřela a nad ní opět nakreslila dřívkem křížek.

Myslím, že to netrvalo ani půl hodiny a veškerý chléb byl hotový. Dlouho jsem neviděl babičku tak šťastnou, jako když otevřela xylofourno a zjistila, že veškerý chléb se povedl.

Chleby jsme vytahovali jeden po druhém a ty, které byly určeny na již zmiňovaný dakos (krétský suchar), jsme po chvíli rozlomili na kousky. Ty se pak opět veškeré vrátily do trouby a babička je tam nechala až do dalšího rána.

Musím říct, že celý proces byl pro mne neuvěřitelným zážitkem a životní zkušeností. Přestože babička neodměřovala a ani nijak zvlášť nevážila či neměřila teploty, vše měla neuvěřitelně vychytané. A když jsem se ji zeptal, jak je možné, že to tak vše ví, aniž by měřila nebo vážila, odpověděla mi, na Krétě pro to máme jedno přísloví: „čtyřicet let jsem žil u pece.“ (o:

A zde je píseň pro dnešní den od Charlieho Winstona - In your hands