Maso a Kobliha

Minulý týden jsme s kapelou na pár dní navštívili Prahu. Nejednalo se o žádnou velkou událost, ale stalo se něco, co mě velmi příjemně překvapilo a dá se říct, že také ovlivnilo.

O Paulu Dayovi, jeho řeznictví Real Meat Society a dvou podnicích Sansho a Maso a Kobliha jsem toho četl opravdu hodně. Chválou a superlativy se nikde nešetřilo a já si říkal, že bych jednou moc rád jeho podniky navštívil. K poctivému řeznictví cítím velký respekt už od malého dítěte. Jak už asi víte, můj taťka chová stádo ovcí a občas mu pomáhám při porážce. O své ovce se stará tak, jako málokdo a porážku vždy provádí tou nejhumánnější cestou. Paul Day je velmi uznávaný britský řezník, který stojí za záchranou, původně tradičního, českého přeštíka. Jeho řeznictví „The Real Meat Society“ patří k těm nejlepším v Česku a o maso se stará velmi šetrně. Staření či zpracovávání do klobásek je prováděno na vysoké úrovni.

V pátek, kdy jsme s kapelou měli volný den, nás náš kamarád Roman Vaněk vytáhl na večeři do jednoho ze zmiňovaných podniků a to do Maso a Kobliha. Když mi to oznámil, byl jsem naprosto nadšený a nemohl jsem se dočkat, až onu kuchyni ochutnám. Již při vstupu na mě tento podnik udělal velmi dobrý dojem a připomněl mi podnik mého bratrance na Krétě, který je v moderně-tradičním duchu. Obsluha byla přesně taková, jakou bych si představoval, jelikož na obsluhu jsem velmi vysazený a máloco mne v pohostinství vytočí více, než zkvašeně-znechucená či příliš aktivně-optimisticky-vlezlá obsluha.

Po příchodu jsme se usadili u velké lavice, počkali na ostatní a v okamžiku, kdy jsme byli kompletní, se na stůl začaly nosit první chody. Laťka se nasadila velmi vysoko hned ze startu. První superstar na stole byla Skotská vejce, jejichž chuť si budu pamatovat snad celý život, a přestože maso až tak nevyhledávám, jejich chuť byla omamující.

Vzápětí se na stole objevily Vepřové kůžičky. Nikdy mě nenapadlo, že vepřová kůže může chutnat tak neuvěřitelně delikátně a v kombinaci s chilli a avokádem to byl perfektní startér k pivu.

Já jsem si dále objednal polévku. Ačkoliv se to nezdá, ale polévky miluji a pokud mám záruku kvalitního pošušňání, moc rád si ji dám. S oblibou říkám, že podle polévky poznáš kuchyni dané restaurace. Tady má volba padla na polévku hráškovou, která se zapsala do dějin mého žaludku. Tedy, měl jsem v životě už pár hráškových polévek, ale tato byla tak jemná a lahodná, že bych si ji hned dal znovu.

Následovala vařená šunka v housce, což opět jen přitvrdilo můj sen o dokonalém masu a velmi důstojné alternativě leckterým sendvičům.

A poté přišlo něco, co jsem snad ani zdaleka nečekal a sice Pastrami se smaženou nakládací okurkou. Pastrami miluji a zcela jistě se tady Jim budu ještě zaobírat. Avšak pastrami z Maso a Kobliha bylo úchvatné. Maso se rozpadalo, ale ne příliš a chuť hovězího vám zůstávala příjemně na jazyku. Na můj vkus bylo možná trochu slanější, ale o mně je známo, že málo solím a také nemám rád přemíru česneku v jídle. Toustový chléb z ruky Maškrtnice, ve kterém bylo pastrami zabalené, byl bezpochyby ten nejlepší v mém životě a dohromady s masem a domácí britskou hořčicí tvořili kombinaci, pro kterou se hlavně pražským rozhodně vyplatí jet přes celou Prahu minimálně jednou týdně.

Sotva jsem polkl poslední sousto pastrami, už byly na stole Buchty. Nejsem milovník sladkého a už vůbec ne buchet, nicméně tyto byly opět famózní.

Po buchtách přišel Fagot. Nebojte, není to ten obrovský hudební dřevěný dechový nástroj, ale tradiční britský „karbanátek“, který údajně běžně dostanete v britských hospůdkách. Pro mne to bylo mé poprvé a opět musím říct, že s velkým nadšením. Fagot se podával s bramborovou kaší a omáčkou, kterou obdivovali snad všichni.

Dále následoval Black pudding s vejcem. Black pudding je britská obdoba českého jelita a přestože zabijačkové pokrmy moc nemusím, bylo to to nejdelikátnější jelito, jaké jsem kdy měl.

Na samotný závěr přišla naprostá bomba v podobě Maškrtnické Koblihy. Zapomeňte na koblihy, které jste kdy jedli, tato kobliha je něco, co opravdu stojí za návštěvu Prahy a zůstane vám dlouhé večery v hlavě.

Ještě musím dodat, že veškeré maso ze všech těch šťastných zvířat, které Paul Day ve svém podniku nabízí, by nebylo dokonalé, kdyby nebylo pečiva od Maškrtnice, která mne přesvědčila o tom, že i my ze samého východního konce republiky, máme v Praze stále co obdivovat a těšit se na každou její návštěvu.

A píseň pro dnešní den, kterou jsem vybral od kapely Balthazar je vcelku příznačná co se týče velkoměst. (o:

Zasílat novinky

© 2015 by Nikos Kuluris